15/01/2017

John Master´s Organic: Vlasový kondicionér citrusy & pomerančové květy

Na kondicionéry mě nikdy moc neužilo. Když jsem používala klasický šampony z drogerie plný silikonů, sulfátů, umělých parfemací a zbytečných konzervantů dalších výplodů chemických továren, něco jako kondicionér jsem vůbec nepotřebovala. Ale vzhledem k tomu, že už téměř rok používám k mytí vlasů mýdlo (mezitím jsem dvakrát zkoušela i tuhý šampon), které má nižší pH, bez péče po umytí se neobejdu. Zatím jsem si vždy vystačila s octovou/citronovou vodou nebo bylinným odvarem/nálevem. Ale jelikož jsme v práci dostaly k otestování malou sadu od Johna Mastera, řekla jsem si, že to teda zkusím, protože ...

John Master´s Organic je báječná vlasová kosmetika z USA, kterou používá i Sarah Jessica Parker (ne že bych nutně potřebovala stejný šampon jako ona) a která má čistě přírodní složení. Šampony, kondicionéry atd. obsahují pouze samé účinné látky z darů Matičky Země. Základ produktů tvoří povětšinou gel z Aloe vera, který je doplněný řadou bylinných výtažků, olejů, proteinů či éterických olejů. Díky tomu jsou nejen velmi účinné, ale navíc krásně voní!

A teď už k samotnému kondicionéru. Hned na první pohled mě zaujal jednoduchý design, to já ráda! Po otevření mě uvítala příjemná citrusová vůně, lehká a nevtíravá, přesto neméně zajímavá. Do délek umytých vlasů (v délce pod lopatky) jsem nanesla množství o velikosti většího lískového oříšku, a bylo to tak akorát. nechala jsem působit asi tři minuty a pak opláchla (není nutné). No a po uschnutí vlasů... Bože můj, tak hladký vlasy jsem snad neměla ani po kokosáku! Dokonalost, povídám vám! Tím, že se barvím hennou, mívám  délky sušší, ale teď... Vlasy jsou úžasně vyhlazené, ale zároveň ne zplihlé. Nádherně voní, báječně se rozčesávají a já mám tendenci si na ně pořád šmatat!

U nás v práci si ho zatím chválí každá holka, která ho vyzkoušela. Takže mi pak nepiště, že jsem vás nevarovala! :D

Kondicionér pořídíte v 237ml balení za 525 korun nebo v minibalení o objemu 60 ml za 169. U nás v Plzni ho máme v Bioplanetě, v Praze ho prodává např. Greenwave. Jasně, je to trochu drahá sranda, ale myslím, že si tuhle zvrhlost občas dopřeju, protože ty božský kadeře za to stojí! (A navíc velkou část kosmetiky si vyrábím doma za pár korun, takže ušetřím zas jinde.)

13/01/2017

Každý to chce!

Včera večer jsme byli v jedné nejmenované čajovně, a když jsem na pár minut osaměla u stolu, nechtěně jsem vyslechla rozhovor pětice žen, které seděly opodál. Teda nechtěně ... Víte, jak to je. Ne že bych úmyslně střežila uši, ale ono když zaslechnete útržek nějaké věty, tak se zkrátka občas stane, že vás to zaujme. A tak posloucháte dál.
No, jedna z těch pěti žen ve středních letech vyprávěla svým kamarádkám o jakémsi muži, kterého označovala za partnera. Načež další z přítomných se jí zeptala, zda to opravdu je partner ve smyslu životního partnera. A první paní odpověděla, že přece jo. Že spolu pracují a vídají se i mimo práci. A on že když není jinde zadaný, tak je to její partner. Protože spolu tráví hodně času. V tu chvíli mě napadla otázka, na kterou jsem se samozřejmě nezeptala. A totiž co spolu v těch volných chvílích dělají. Pokud spolu chodí na kafe a na večeře, tak to může klidně být čistě pracovně-přátelský vztah. Nicméně, netuším, jestli se navštěvují doma a co tam po nocích případně dělají.
A teď o něco vážněji. Nesejde na to, jestli má dotyčná s kýmsi partnerský vztah, nebo nemá. To, oč tu běží, je nejistota. Nejistota pramenící z toho, že nedokážeme mluvit otevřeně a zcela upřímně. Víte, lidé mají podle mě jeden velký problém. Všichni chtějí vědět, co si myslíte, ale nikdo to nechce slyšet. Domnívám se, že ta paní dávala přednost žití v přeslazené iluzi, než aby se dotyčného muže bez ostychu zeptala, jak to mezi nimi je. Ono totiž když splaskne ta obří bublina vysněné reality, zůstane vám jen skutečná realita. A ta bývá dost často velmi odlišná od toho, co jsme si stvořili ve svých představách. A například tahle žena bude nejspíš raději žít v nejistotě živena svou romantickou představou, než aby zjistila, že ji nějaký ten pán bere pouze jako obchodní partnerku, se kterou si rozumí, a tak se s ní rád vídá i mimo kancelář.
Ano, není vždy snadné poslouchat pravdu. I když je podaná diplomaticky, citlivě a ohleduplně, dost jednoduše může dojít k tomu, že jsme z toho zklamaní. Ale je to celé jen o tom, že jsme uvěřili jakési iluzi a nechali ji, aby příliš infikovala naši realitu, která se odehrává teď a tady. Žití s hlavou v oblacích vcelku nepřináší nic dobrého. Vím to z vlastní zkušenosti. Žila jsem tam přes čtyřiadvacet let. A od té doby, co jsem nohama víc na zemi, jsem mnohem šťastnější. :)

08/01/2017

Užívejme si to, co máme

Já vím. Je to hrozně ohraná fráze. Nekažme si to, co máme, touhou po tom, co nemáme. Kolikrát to každý z nás slyšel, což? ;) A kolikrát si zanadáváme na ty poměry, ve kterých žijeme. Ale jinak se tu vcelku máme dobře. Poslední dobou si více než kdy jindy uvědomuju, jak je důležité nezapomínat na to, že vše, co v životě máme, nemusí být pro jiné samozřejmost. Jistě, ne každý den je dokonalý. Něco se nám nepovede tak, jak bysme chtěli. S někým se pohádáme, a pak nás to mrzí. Nebo prostě jen ráno vstaneme špatnou nohou, a celý den pak za moc nestojí.
Ale když se nad tím zamyslíte (což já teď dělám docela často) a posčítáte to všechno, co podle vás stojí ve vašem životě z nic, uvědomíte si, že to jsou jen prkotiny. 
Nedávno jsem si koupila svetr. I když, už je to pár měsíců. Takže to zas tak nedávno není. Ale když vezmeme v potaz, že už je mi čtvrt století... Prostě jsem si před nějakou dobou koupila svetr na jednom nejmenovaném e-shopu, kterého kdyby nebylo, tak nemám krom pyžama a ponožek co na sebe, jelikož nesnáším oblézání nákupních center! A tenhle svetr je ze sta procent tvořen vlnou. (Skvělý kup, vím, ale o to nejde). Když jsem se koukla na jeho štítek, nevěřila jsem svým očím. Made in Italy! Páni, páni! Jakou já měla radost, že ho nevyráběly děti v Číne! Nebo ve Vietnamu. Nebo nebohé dámy v Bangladéši. Jen tedy doufám, že ty italské výrobny mají lepší úroveň ...
Pokud už vám trochu uniká nit (občas moc plácám), vrátím se k tomu podstatnému. Chtěla jsem tím zkrátka říct, že když se zamyslíme nad tím, co se na světe děje, a srovnáme to s tím, jak se máme tady ve střední Evropě, dojde nám (snad), že si tu žijeme sakra dobře! Jasně, vím, že v Německu mají vyšší platy. A támhle někde zas to a to, ale když máme kde bydlet, co jíst, když máme rodinu a další lidi, kterým na nás záleží, když máme práci a můžeme se alespoň částečně věnovat něčemu, co nás baví, tak jsme skutečně šťastní. Jen mě mrzí, že některým to nedojde.

Když se podívám na svůj život, vím, že není dokonalý. Že jsou v něm oblasti, na kterých bude potřeba ještě zapracovat. A na některých ještě dost. Ale v téhle době jsem víc než kdy jindy moc ráda za to, že žiju ve městě, které mám ráda, mám kde bydlet, živím se tím, co mě naplňuje, a můžu dělat spoustu skvělých věcí. Třeba tancovat. Vyrábět kosmetiku. Nebo se jen tak procházet bílou přírodou, užívat si křoupání sněhu pod nohama i šustění čerstvě padajících vloček či solidně zamrzlého rybníka. Občas mě napadá, že ani víc nepotřebuju! :)


Co vy? Umíte si užívat to, co máte?

02/01/2017

Zakopanec - od nevinného zakopnutí až po rakev!

Hra se slovy mě baví. Vždy a všude. Někdy bohužel. Bohužel pro okolí. Ale tentokrát jsem se docela mírnila a nevymýšlela žádné blbiny, které by případně mohly někoho urazit (holt někteří nerozumějí umění, no). To vám tak před nějakou dobou jeden z nás zakopl o tašku výborně nastraženou mezi dveřmi. Víte jak, bylo už šero, ne-li tma jako v pytli, a to se pak při troše nepořádnosti snadno semele nějaká nehoda. A tak to přišlo. Rána, zadržení dechu, nadávka, další nadávka a pak nějaký proslov o tom, že je tu někdo pěkný vůl, když si po sobě neumí uklidit tašku. A tak jsem najednou pronesla: "Zakopanec jeden." - mířeno na toho, kdo právě zakopl. A jelikož jsem se v tom večeru lehce nudila, začala jsem vymýšlet další významy pro tento termín.

"Zakopanec" tedy může znamenat třeba toto:
  • První význam je vcelku přízemní a lehce (nebo spíše dosti) očekávaný - to vám prostě někdo zakopne, když si nekouká pod nohy nebo když je třeba ta tam
  • Případně může jít o jedince, který zakopává často. Jsou zkrátka tací, kteří se klidně přerazí i na bezpřekážkovité rovině, a dokonce za denního světla (třeba si ironií osudu zakopnou o vlastní nohu).
  • Dále se nabízí varianta lehce archaická, ne-li historická. Může jít o člověka, který (hádám nedobrovolně, ač to pro význam není důležité) pobývá za války v zákopech.
  • Také může jít o sokolský cvik, který dosud nebyl odborně definován. Abych vám to přiblížila, jde zkrátka o to, že se při pohybu vpřed zakopáváte nohama do zadku. S radostí to využívají soudružky (tedy pardon, dnes již pouze učitelky) při rozcvičkách na tělocviku.
  • No a teď už končí sranda a jdeme k tématu poněkud morálně nevalnému. Může se totiž stát, že někdo někoho prostě a jednoduše zakope. Ale když vezmeme v úvahu, že může jít o nevinnou letní hru na pláži, tak to až tak nevalné není. Vlastně je to úplně nevinné.
  • A teď, aby to mělo správnou morbidní pointu, občas se v životě zkrátka přihodí, že to zakopání souvisí s cestováním v rakvi. Jistě chápete, že tady už končí legrace a bylo by ještě morbidnější pouštět se do dalších úvah!

Žijte blaze!