21/08/2016

Hovory o bohu

Dnes to nebude žádná filozofie ani pseudomoudra ani hluboce oduševnělé pokusy o fejeton. Tentokrát se s vámi chci podělit o svůj zážitek z minulého týdne, který mě přiměl se docela zamyslet.

Šla jsem v pátek na oběd do Loving hutu, kam jsem se moc těšila. Výjimečně jsem šla o hodinu dřív než obvykle. Intuice? Možná ... Na náměstí Republiky jsem kousek od vstupu do metra potkala sympatickou Číňanku v mém věku v doprovodu staršího muže. Příjemně se na mě usmívala a ptala se, zda mám chvilku na několikaminutový rozhovor. Tak jsem souhlasila, protože jsem zkrátka byla zvědavá.
"Odkud jsi, jestli se mohu zeptat? Jsi odtud z Prahy?" začala slečna. "No, přímo z Prahy ne, bydlím asi 100 kilometrů odsud." odpověděla jsem." "Ty jsi Češka?! Páni!" povídala na to ona. "No, jo, jsem." usmála jsem se s nechápavým výrazem. "Já jen, že jsi hrozně milá a taková pozitivní. Líbí se mi, jak se směješ, většina lidí se na nás mračila a ani se s náma nechtěla bavit." vysvětluje mi. Hm, to máme zase reklamu ... Zakobonění Češi, kteří se neradi baví s ostatními ...

Nejpr jsem si myslela, že budou potřebovat poradit cestu, ale nakonec z toho byl vskutku zajímavý rozhovor. Slečna mi moc pěknou angličtinou vysvětlovala, že dělají takový průzkum o tom, jak tady vnímáme boha. Dala mi za úkol stanovit takovou stupnici o čtyřech bodech. Na jakou příčku bych prý dala boha, rodinu, přátele a partnera - rozhodnutí dle toho, kdo z nich je pro mě nejdůležitější. No, docela jsem váhala a bůh nakonec skončil na poslední příčce. Nevím, ale kdyby se mě někdo ptal dnes, dumala bych nad tím asi ještě dýl. Možná, že by si bůh vysloužil první místo ...

A pak přišla závěrečná otázka. "Kdyby ses boha mohla zeptat úplně na cokoliv, co by to bylo?" ptala se mě Číňanka. "No, zeptala bych se ho, jak dokáže mít rád všechny lidi, když někteří nejsou zrovna nejsvatější." odpovídám a slečna i pán, který ji doprovází se mnou zapřádají další další část rozhovoru, kdy mi povídají, jak zajímavou myšlenku jsem pronesla. Většinu lidí prý napadaly docela kraviny. "No, já hrozně ráda filozofuju. Píšu to i na blog." odpovídám. "Ty jsi spisovatelka?" zajímá se nadšeně slečna. "No, to úplně ne. Jsem copywriter, pracuju kousek odtud. Jezdím do Prahy párkrát do měsíce. No ale píšu i blog o spoustě věcí, o kterých přemýšlím. Prostě pořád filozofuju ..."
Nakonec se loučíme, protože už mám hlad a slečna s pánem zas mají schůzku s kolegyní, která je klavíristka. Vzájemně si děkujeme za prima pokecání a naše cesty se rozcházejí. Ještě se za sebou otočíme a vyměníme si vroucné úsměvy od srdce. Zase jednou mi zlepšili náladu úplně cizí lidé, se kterými jsem si trochu zafilozofovala. :))

Co pro vás znamená bůh?

16/08/2016

#kapka filozofie, vol. 1

Nechte to být. Buďte trpělivý. Snaha věci urychlit vede spíše k jejich zablokování. Žijte s vědomím, že všechno má své božské načasování a přijde to ve správný čas, až pro to budou příhodné podmínky.

11/08/2016

Propast mezi sebeláskou a sobectvím

Kdo je sobec? Přeci ten, kdo myslí v první řadě na sebe! Ne, omyl! Je to někdo, kdo myslí JEN na sebe a kdo jedná bez ohledu na ostatní.
Ale mít zdravě rád sám sebe, dokázat dát sám sebe na první místo, to není sobectví. To je sebeláska. Dokud máte neutuchající potřebu pomáhat všem okolo a zapomínat přitom na své vlastní potřeby, pak jste člověk, který nedokáže mít rád sám sebe.
Věřte mi, vím docela čerstvě, o čem mluvím. Ještě nedávno jsem měla pocit, že se musím rozkrájet pro lidi, které mám ráda. Protože oni mě přeci potřebují! Ten chtěl něco, ten zas ono, a já nedokázala odmítnout. Proč? Protože jsem se bála, že budu označena za sobce, že se na mě někdo naštve a já se budu muset ospravedlňovat.
Přebírat na sebe problémy a starosti ostatních není vaší povinností. Je naprosto v pořádku říct NE lidem, kteří za vámi přijdou s tím, že je něco trápí. Ačkoliv, častokrát vás pak někdo označí za sobce, paradoxně. Ale dnes už vím, že je mi to fuk. Nehodlám nikoho poslouchat. Rozdat se pro ostatní, nezištně pomáhat a obětovat své sny a cíle lidem, které máte rádi, může sice někomu znít hezky, protože pomáhat ostatním je přeci správné. A vy určitě nechcete, aby lidé kolem vás byli nešťastní …
Ale být sám nešťastný jen proto, aby se ostatní mohli radovat, to není v pořádku, to už je mesiášství neboli spasitelský komplex. Zkrátka, nemůžete se rozdat pro ostatní. První člověk, kterému byste měli být schopni pomoct a poradit, jste vy sami. Projevit sebeúctu, dát sám sebe na první místo je naprosto v pořádku. Není to sobectví, ale zdravá sebeláska.

Mějte se rádi …

Vaše Z. A.

05/08/2016

Když vám okolí brání v rozkvětu

Nejprv jsem chtěla napsat: Když vám okolí brání v rozletu.
Ale pak mi došlo, že termín "rozlet" by zde byl jaksi zavádějící. A tu kapitolu o posouvání se jinam, nejlépe tedy vpřed, bych asi nechala na někdy jindy. Teda asi, spíše určitě. (Zuzano, mluv jasně!)

Předtím než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci. - Sigmunf Freud

Co k tomu říct. No tak třeba to, že to Freud výborně vystihl. Ostatně jako spoustu jiných věcí. V jedné jediné větě shrnul přesně to, co mi běží hlavou docela často. Totiž to, že nás naše okolí chtě nechtě ovlivňuje. Což je na jednu stranu dobře. Mezilidské vztahy, které jsou hnacím motorem k zamyšlení se nad sebou samými a které v nás vyvolávají potřebu se sebou něco dělat, jsou velice užitečné. Naši partneři, rodinní příslušníci, přátelé, kamarádi, známí a třeba i zaměstnavatelé, jejichž přítomnost v nás vyvolává pocity přátelství a důvěry jsou zkrátka poklady, o tom žádná. A jistě, občas nám každý řekne něco, co ne zrovna rádi slyšíme (včetně těžkého cynismu), ale to už ke vztahům zkrátka patří.

Občas v našem životě ale mají místo o lidi, které je lepší poslat o dům dál. Takové ty lidi, kteří mají věčně špatnou náladu, stěžují si, energeticky vás vysávají, využívají vás pro vlastní blaho a ozývají se jen v momentě, kdy něco sami potřebují (třeba se zase vyplakat) a kteří vás rádi shazují, tedy zkrátka ti, které Freud nepřímo označuje jako BLBCE, v životě opravdu nepotřebujete. Teda, každý si občas nad něčím postěžuje, to je normální a snad je to v pořádku. Ale když se tady z těch občasných stavů pozvolna stane životní postoj, tak od toho dávám ruce pryč.

Už několikrát jsem udělala tu chybu, že jsem si do života pustila blbce. A že ji pár bylo. Bylo, přesně tak. Mluvím v minulém čase, protože jsem se zkrátka rozhodla, že tyhle lidi, po setkání s nimiž jsem si povětšinou diagnostikovala nízké sebevědomí a budižkničemářství, už nechci nikdy vidět. Ono pravda, někdy to není snadné, když někoho berete dlouhá léta jako skvělého kamaráda. Ale ve chvíli, kdy si uvědomíte, že vás jen využívali a svými řečmi vám v každé vhodné chvíli snížili sebevědomí a uvalili na vás kletbu deprese, a (snad nevědomě) vám tím bránili v rozkvětu, pochopíte, že přišel čas se vzepřít.

Nevím, jak vy, ale osobně jsem zjistila, že když vezmete zdravý rozum do hrsti a zbavíte se všech těch pseudokamarádů, kteří vás jen vysávají, se začnete cítit mnohem lépe. Už nemáte chmurné nálady, vaše sebevědomí stoupá a vy najednou zjistíte, že do svého života najednou přitahujete úplně jiný typ lidí než BLBCE. Začnou se kolem vás rojit pozitivně naladění lidé podobného smýšlení, kteří vás mají rádi a užívají si vaši přítomnost. Takoví ti přátelé, kterým můžete všechno říct, kteří vás podporují a vyvolávají ve vás ten rozkvět.

Závěrem ještě malé poděkování všem, kdo mě podporují v rozkvětu. Cením si vašeho přátelství a podpory, ať už jste zrovna kdekoliv. :*